Dvacet nejkrásnějších let mého života bylo tady v Čechách

K dnešnímu rozhovoru jsme se sešli s BETTINOU LOBKOWICZOVOU, rozenou Egli, původem Švýcarkou. Od roku 1992 se stará o mělnické lobkowiczké vinařství, které stalo se její velkou láskou.

Ve Vašem rodu byl vinařem pouze Váš strýc, sama jste ekonomka a politoložka. To přišlo samo, že jste se vlastně po příchodu do Čech v roce 1990 dostala k vínu nebo jste k němu už měla předtím nějaký hlubší vztah?

Ne, hlubší ne, vždycky jsem ráda pila víno, a protože privatizace a restituce znamenala pro rodinu Lobkowiczů převzít státní statek, který vyráběl víno, dostala jsem v roce 1992 na starost vinařství.

Co pro Vás jako začínajícího vinaře bylo nejtěžší právě v tom období 90. let?

Těžké to bylo, protože to byl velký státní statek a všechno bylo velké. Radši bych začínala s něčím menším. Převzít takový velký podnik nebylo snadné, navíc státní statek svou filozofií, to znamená lidi, kteří k tradici vinařství neměli vztah a nechtěli se nějak zvlášť angažovat, jen chodili do práce. Někteří si mysleli, že to zůstane dál jako dřív.

Jakou rozlohu mají vaše vinice v Mělníku?

Já mám 80 ha, ale asi jen 50 ha plodí a zbytek je rezerva.

Jak jste přijímala slavnou tradici Lobkowiczkého vinařství jako Švýcarka?

Švýcarská vína se pijí doma ve Švýcarsku a není jich tolik, aby se exportovala do světa. Je to spíš domácí záležitost. A teď mluvím za české vinaře, nikoli moravské – každý zná české pivo, ale málokdo ví, že se tu pěstuje i víno. Navíc si myslím, že je zbytečné snažit se prezentovat někde ve světě, stačí, když tady na místě uděláme něco dobrého, k čemuž nás nutí i světová konkurence. To nás motivuje. Ale na druhou stranu si myslím, pokud se mě lidi ptají, jestli i malinko exportuji, trochu prodám do Drážďan, protože jsou na Labi a my jsme taky na Labi.

Setkala jste se na začátku těch 90. let se vstřícností? Kdo Vám pomáhal, když jste skončili jako statek? Přece jste na to nemohla být sama, vždyť to muselo být strašné práce. Našli se takoví lidé?

Víte, vždycky je najdete, když podnikáte, nemůžete dělat všechno sám, potřebujete tým lidí. Ve vinařství to člověk fyzicky nezvládne a navíc jsem cizinka a klimatické, zemědělské i lidské podmínky tady jsem dostatečně neznala, abych tady mohla být sama. Potřebovala jsem tým lidí, kteří s tím měli zkušenosti.

Za těch dvacet let jste měla možnost seznámit se s lidskou psychikou českou, s tím švejkovstvím, s těmi zvláštními vztahy, s tím hraním si na něco, na srdce Evropy, ale asi jste taky poznala pár lidí dobrých a přátel? Zvykla jste si u nás?

Zvykla jsem si tady, ale doma jsem ve Švýcarsku a dnes to cítím ještě víc, než před dvaceti lety.

Asi tam je i jistá odpovědnost vůči vinařství a přátelům...

Víte, já nemohu zapomenout, že těch dvacet nejdůležitějších a nejkrásnějších let bylo tady v Čechách. Pokaždé když jedu do Čech jsem ráda a těším se sem.

Mělnické vinařství bylo známé hlavně bílou a červenou Ludmilou. Ta bílá byla z Müller-Thurgau a červená z Modrého Portugalu. Vy jste už zrušili tradiční lahve zvané kalamáře...

Já ne, to pan Lobkowicz.

Ale budete pokračovat v tradici Ludmily? Podle legendy vyřkla svatá Ludmila nad Mělničany kletbu, že budou mít věčnou žízeň.

Myslím, že ano. Ale Ludmila je obětí našeho rozvodu s Jiřím Lobkowiczem a tak jsem se loni rozhodla, že bude trochu jiná a ponese název Lady Lobkowicz. Bílá je cuvée z Müllera-Thurgau, Rýnského ryzlinku a muškátu a červená z Modrého Portugalu a Zweigeltrebe.

Jaké odrůdy máte vysazené na lobkowiczkých vinicích dnes?

Pořád stejné – Müller Thurgau, Modrý Portugal a pak různé burgundské odrůdy tzn. Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay a Rulandské modré. Pak máme Muškát, pochopitelně Ryzlink, ze kterého děláme sekt, moc zajímavé a pěkné Svatovavřinecké a ještě trochu Zweigeltrebe.

V čem spočívá Vaše práce jako manažera, chodíte také do vinice a jak často? Je to přece jen práce pro chlapa, ale vy tu lásku k vinici máte...

Chodím, ale měla bych chodit víc. Já jsem majitelka a pracuji tam, ale mám sklepmistra a ten se také potřebuje poradit, nemohu tam chodit jen jako primadona a kontrolovat. Určitě je důležité, abych šla do vinice, je-li on na dovolené. Když vysazujeme nové vinice, rozhodnutí musíme udělat spolu, například když mě chtějí přesvědčit, že máme investovat do nějakých nových strojů, tak také se o tom radíme společně, tehdy je důležité, abych tam byla fyzicky. Ale co se týká managementu a kontroly, tak to dělá vedoucí. Musím jim nechat jejich kompetence a nesmím jim do toho mluvit. Každý týden máme poradu a všichni přicházejí s nějakým nápadem, to je důležité, ve firmě nemáme nějakou hierarchii, je tam vedoucí a pak lidé, kteří s ním pracují. Kontakt a komunikace jsou přímé. Pak dělám porady se všemi zaměstnanci, abych mohla od nich slyšet zpětnou vazbu. Mají velmi často dobré nápady a bylo by škoda je ignorovat.

Jak vycházíte s ostatními vinaři?

Mým sousedem je vnuk pan profesora Krause, máme hezké vztahy a jsme dobří sousedé. Spolupracujeme v oblasti technologií, kupujeme od něho sazenice, pomáhá nám je sázet. Ale i s ostatními vinaři máme dobré vztahy, zrovna teď máme Mělnický košt a Vinnou noc, akce mělnických vinařů. Jsou mezi námi dobré vztahy, je nás málo a konkurence není tak silná, je to spíš přátelství, protože je místo pro všechny.

Jak hodnotíte loňský ročník 2010? V listopadu jsem měl možnost u Vás ve Vinném domečku na břehu Labe přechutnat svatomartinské růžové z Modrého Portugalu a myslím, že se povedlo.

Teď jsme například ochutnali Rulandské modré pozdní sběr v klaretu a bude moc pěkné. Od roku 2006 tam máte nového sklepmistra a asi to je člověk na svém místě.

To určitě. Je to Čech a je hrdý na to, že tady pracuje, chce udělat něco českého a mělnického a na druhé straně se nebojí nových technologií.

Jste jedna z mála žen, které u nás stojí v čele vinařství. Většinou jsou to manželé nebo jen muži. Jaké máte doma vinné poklady, kterými se třeba pochlubíte svým návštěvám a které si chráníte jako oko v hlavě?

Nemám žádné, já beru víno jako potravinu. Nejím a nepiju pořád to samé, záleží na počasí a na tom, jak se člověk cítí. Jím podle sezony, respektuji je a podle nich si také vybírám vína. Samozřejmě, že si nechci udělat ostudu a pokud mám hosty, tak se snažím jim dát nějaké zajímavé víno.

Paní Bettino, jaké máte do budoucna vize s lobkowiczkým mělnickým vinařstvím?

Určitě bych ráda pokračovala v té tradici, chtěla bych lidi seznámit ještě více s našimi vinicemi a sklepy, třeba v rámci agroturistického programu rozšířit cyklotrasy. Cítím, že nevyrábíme pouze víno, ale jsme také tvůrci krajiny. Pokud ochutnáte víno a víte, kde roste, máte k němu hned jiný vztah. Na tom bych ještě ráda více pracovala.

Vinařství v minulosti patřilo rodině Viktorinových, která ho v roce 1928 prodala Lobkowiczům. Loni v listopadu jste otevřela na břehu Labe rekonstruovaný Vinný domeček, kde bývala kancelář pana Viktorina a prodejna.

Před čtyřmi lety se v domě našly původní stropy s malbami a tak jsem se rozhodla, že to udělám tak, jak to tady tehdy bylo. Probíhají tam ochutnávky a prodej vína, protože moje filozofie je posezení u Labe se sklenkou vína a mít možnost si koupit víno i s sebou domů. A proto tam letos ještě otevřeme dlouhý stůl u Labe, takže sedíte u baru a díváte se na Labe, prostě super. Přála bych si, aby se naše vinařství stále více otevíralo lidem.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám, aby se Vaše plány splnily.