Hudba a víno bývá nerozlučná dvojice. Brněnské Divadlo Reduta spolu s populární brněnskou Vinnou galerií připravila koncem března další ročník jedinečného večera, ve kterém se propojila komentovaná degustace vynikajících moravských vín s mistrovskou hudbou. Mezi líbeznými tóny smyčců a zvonkohrou skleniček se tiše, doslova jak motýl na rozkvetlé louce, vznášela umělecká fotografka Martina Vicanová se svým aparátem v ruce. Ta je známá nejenom svými fotografickými obrazy z dalekých cest či aktů žen v období, o kterém se říká, že dělá ženu ženou, ale především svými snímky ze světa vinné révy.

Jestliže platí staré pořekadlo o tom, že co Čech to muzikant, pak bude nejspíš platit i rčení, že co Moravan, to vinař. Na Martinu Vicanovou tedy sedí jak přišité. Jak je vidno z její tvorby a umělecké žně, svět vinic a sklípků, a vůbec všeho, co má s tímto božským darem společného je jí zcela jistě souzen. Přesvědčit jsme se o tom mohli konečně mnohokrát na autorských prezentacích této talentované fotografky (nar.1973), ať již v Brně nebo Bratislavě.

O tvůrčí cestě s „černou bedýnkou" v ruce, řečeno Branaldovými slovy, jsme si povídali pod sklepním klenutím populární brněnské Vinné galerie na kraji Lužáneckého parku. Jak se sluší a patří na Moravě, u sklenky lahodného bílého z Adámkova vinařství, které se umístilo na špičce vítězného žebříčku mezinárodní soutěže vín FESTWINE 2010. Martina Vicanová je tady takříkajíc doma, pravidelně se zde pořádají i její výstavy fotografických děl. Jak to vše ale začalo? Jistě dříve, než na fotografické škole v Brně...

„Fotografie mě vždycky fascinovala, ať již jako dokument, nebo výtvarná záležitost. Už jako dítě jsem se ráda štrachala v krabici od bot, která mé mamince sloužila za rodinné album, i já měla svou první „smenu" či jednoduchého „pionýra" se symbolem sluníčka nebo mráčku k řádnému zaostření. Ale pravá zamilovanost do tohoto uměleckého projevu v plné síle propukla asi před třinácti lety," vzpomíná Martina.

Recept na úspěch

Bezesporu je to talent, umění vidět a schopnost včas reagovat, takříkajíc chytit okamžik za pačesy. Velkou roli hraje rovněž výběr témat.

„Ráda kupříkladu vymetám staré půdy či sklepy a hledám to, co by stálo za to. Kousek světla – který dopadá na zrezivělý vinařský nůž, zlomek paprsku – který prosvítí stoletou pavučinu a zapomenutý obraz v prachu najednou ožije. Chci umět a snažím se o to, zaznamenat okamžik či neobvyklý detail. Jde mi o harmonii tvarů, snažím se zachytit zvláštní světelnou atmosféru, která se třeba již nikdy nemusí opakovat v takové síle..." dává nám nahlédnout Martina Vicanová do své tvůrčí duše.

Svého času vzbudila mimořádnou pozornost veřejnosti i teoretiků fotografie její něžná výstava těhotných žen.

„ Jmenovala se Ovulace-Evoluce-Populace. Portrétovala jsem životy svých kamarádek v nejrůznějších obdobích jiného stavu. Prudérní část společnosti mívá tendence říkat, že se „to nehodí", že je „to příliš intimní" a že „vůbec a ták" – to poslední, když už docházejí argumenty. Já se domnívám pravý opak. Žena v těhotenství má být na svůj stav pyšná, měla by ho umět nosit a dávat na obdiv. A být pak obletována a obdivována. Mateřství je přece láska a láska je první věc na světě. V neposlední řadě pak i takováto fotografie může vychovávat též k úctě k ženám, které není, jak často bohužel vidíme kolem sebe, nikdy dost..."

Mezi hlavní témata posledních let Martiny Vicanové ale patří shora vzpomínaný svět vína.

„K vínu jsem poprvé přivoněla u mého dědečka. Ale nebyla láska na první pohled, jak by si někdo mohl myslet. Naopak. Říkali jsme tomu dědova pomsta. Oceňovala jsem jeho vytrvalost, se kterou nám nejbližším v dobré víře vždy při naší návštěvě daroval v lahvi od octa jeden exemplář, a my ho za rohem z dohledu, abychom ho nezranili, vylili do strouhy. Ale zase to dělal rád a od srdce, a dával do toho to nejlepší, co uměl. Na něj hodně vzpomínám. Probudil ve mně zvědavost a ta mě postupem času přivedla k vínům s velký Vé. Trvalo to hodně let a bylo to příjemné hledání, zvídání a „očuchávání". Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, jak by mě kdy napadlo, že jednou budu vínu nejenom rozumět a s chutí ho popíjet, ale ještě raději fotografovat?"

Svět vína a umění

V originální brněnské vinotéce v blízkosti Lužáneckého parku se mimo řízených degustací a nejrůznějších vinařských akcí a soutěží pořádají výstavy výtvarného umění včetně fotografií i křty knih a básní. Vinná galerie je rovněž partnerem udílení cen české filmové tvorby a letos byla i partnerem filmového festivalu Cinema Mundi. Galerie rovněž stála u zrodu populárních filmových komedií z vinařského prostředí Bobule a 2Bobule. Proto se zde hosté a návštěvníci mohou velmi často setkat u sklenky s mnoha předními českými herci, kteří sem rádi jezdí, jak potvrzuje Martina Vicanová, která fotografovala nejenom protagonisty obou celovečerních snímků, ale v současnosti i postavy z dokončovaného velkofilmu Lidice, jehož je Vinná galerie koproducentem.

„Marian Roden, Václav Postránecký, Tomáš Matonoha, Kryštof Hádek či Jirka Korn nebo Jirka Kramol, mistr Lipský... pár jmen za všechny... ani jeden z nich se nikdy netvářil jako primabalerína a ochotně snášeli po celý čas natáčení obou filmů moje nejrůznější fotografická přání..." pochvaluje si skromnost známých herců, z jejichž portrétů a momentek z natáčení pak vzniklo několik fotografických výstav i ilustrace v knížce 2Bobule, literárním zpracování filmového scénáře.

Jednou za čas se stane Martina Vicanová sama středem zájmu fotografů. Obvykle to bývá při vernisáži její výstavy, nebo když je ve společnosti některé z osobností našeho uměleckého světa, jako kupříkladu když do Vinné galerie zavítal oscarový režisér Jiří Menzel.

Vyznání Pálavě

Fotografka Martina Vicanová hodně a ráda cestuje. Prý za barvami.

„Doma si jich příliš neužijeme. Barevné je pouze jaro a mizivé podzimní chvíle. Ale Orient, Latinská Amerika...kupříkladu Argentina, Mexiko, nebo potom třeba Indie – tady všude to barvami přímo hýří. Mám ráda barevné země na focení a ty cesty si vždy velmi užívám. Zapomínám při nich i jíst, jsem ochotná třeba celé hodiny čekat na východ slunce či jeho západ, nebo šplhat za určitým záběrem vysoko do hor nebo kopců, i když nejsem krajinář v pravém slova smyslu."

A co „vinná" místa, zajímá nás závěrem?

„Ve světě jsou krásná vinná místa," přikyvuje Martina Vicanová a dodává: „Zamilovala jsem si vinice v Argentině s výhledy na zasněžené vrcholky Aconcaquy či vinice v Toskánsku olemované voňavou levandulí a ráda se tam pravidelně vracím. Ale ještě raději se zase vracím zpět na Pálavu k Mikulovu. Vína z tamních viničních tratí jsou obzvláště vydařená. A řeknu vám upřímně, není nad svěží moravské bílé odtud!"